arrow-left arrow-right logo_ashoka share-email share-facebook share-googleplus share-twitter

Page Title

Ashoka v Česku slaví 25 let – jaké byly její začátky

Kategorie:

podle Pavlína Hořejšová

Na to jsme se zeptali první zástupkyně české Ashoky a zakladatelky komunity Ashoky u nás Jany Hradilkové. Vrátíme se ke kořenům, jak to začalo?

Někdy na podzim 1994, mi předala Jiřina Šiklová vizitku Ashoky a svazek papírů, hustě popsaných kontakty na všemožné aktéry tehdejšího nevládního sektoru. Dala mi též nějaké nemotorné překlady filozofie organizace, která v ČR již druhým rokem hledá svého zástupce. Velmi mne zaujala myšlenka, na níž byla činnost Ashoky založena, v našich poměrech to byl koncept vzácný, osvícený a průlomový.  Napsala jsem na adresu, uvedenou na vizitce. Bylo mi obratem odpovězeno, ať pošlu životopis a napíšu, proč si myslím, že jsem ta správná osoba pro tuto práci. Odpověděla jsem po svém a v téměř bezprostřední reakci na to dorazil z USA představitel Ashoky Shawn McDonald. Celý den jsme si povídali o rození originálních myšlenek a produkci sociálního novátorství a večer jsem měla práci.

Co Tě zaujalo a co bylo na Ashoce zásadní, milé, přínosné do naší situace?

Koncept výběru lidí, kteří přivádějí k životu nové, jiné nápady, jak řešit společenský problém, jsem pokládala za unikátní.  K tomu, aby v té době člověk získal peníze na uskutečnění nějakých projektů, bylo třeba vyvinout ještě ke vší další práci velké úsilí proto, aby člověk splnil řadu formálních požadavků. Na Ashoce byla milá přímočarost investice nikoli do projektů samotných, ale do autonomní energie jednotlivce. Tato investice znamenala svobodu v kritickém čase, která je nutná proto, aby se člověk v rámci své dané životní situace mohl cele a beze zbytku oddat tvoření a naplnění základního nastavení své myšlenky.     

Byla to jedinečná možnost podpořit myšlenkové a akční postupy lidí, kteří jsou vnitřně nezkorumpovatelní a jejich konání je výsostně autentické a nezaměnitelné.  Pozorují svět zaujatě a celým srdcem, neopisují, jsou takovými celoživotními hledači nových cest. Jsou nejen experty, ale i mediátory, což je syntéza vlastností, která je vzácná. Proto jsou schopní rozhýbat ustrnulé a zatuhlé systémy. Což je přesně to, co postkomunistická společnost potřebovala.  

I když slova „novátor“ nebo „sociální podnikatel“ byly přijímány s rozpaky, ti, kteří získali stipendium, chápali velmi dobře potenciál Ashoky pro skutečnou změnu. Češi jsou obecně velmi tvůrčí národ, ale komunismus mu pod kůži nastříkal velmi specifickou látku individualistického konformismu. Pokud se někdo činí šikovně pro svůj prospěch, automaticky budí obdiv, respekt. Pokud ovšem někdo skutečně a upřímně koná ve prospěch obecný, bývá instinktivně pokládán za podezřelého. Což se stále vrací a projevuje v obecném despektu k neziskovým organizacím. Ashoka pro mě znamenala naději, jak tento mentální stereotyp změnit – a to právě proto, že Ashoka Fellows (vybraní stipendisté) jsou nejenže schopni vykultivovat a prosadit nový přístup a prostředky řešení společenského problému, ale že se stávají jeho uznávanými hospodáři, že jsou to oni, kdo přinášejí i odblokování komunikace napříč společenskými sektory.

Jak se vybírali první Fellows?

Vycházela jsem ze zkušenosti práce v Gender studies, které měly své první zázemí v soukromém bytě socioložky Jiřiny Šiklové. Tam se během první půle 90tých let vystřídalo spoustu aktivních lidí, kteří zakládali nové spolky a hodně se o tom debatovalo. Odehrával se tam jakýsi kvas.

Když jsem se seznámila s kritérii výběrového procesu Fellows, napadlo mě, že se budou vyskytovat v oblastech občanských akcí, které rozbíjejí dlouhodobě tabuizovaná či totalitou deformovaná témata jako lidská práva, násilí, drogy, deinstitucionalizace a podobně. A zároveň to budou ti, kteří se dlouhodobě svým oborům věnují a jejich expertní přístup je do velké míry „disentní“. Helena Balabánová to vystihla: „Jo, to jsou ti, co ščijó proti větru“. Hanu Malinovou jsem jako socioložku znala z Gender studies a různých seminářů o problematice sexuálního násilí, s Petrou Vitoušovou jsem se seznámila při první televizní debatě o domácím násilí. I dále jsem postupovala tak, že jsem zkoumala nejdřív společenská témata, kde probíhala i mediálně nějaká skrytá či otevřená kontroverze a hledala jsem experty, kteří se jimi zabývají skrze konkrétní, praktickou práci v rozměru každodennosti a přitom jsou již napojeni do stávajících systémů.  Což je další vlastnost, kterou jsem tenkrát poznala a nesmírně ocenila u těchto lidí – schopnost vnímat aktuální společenský kontext a to nejen domácí, ale často i širší, zahraniční. Schopnosti citlivé syntézy a tvůrčí a originální integrace impulsů do původního tématu jsou totiž podmínkami pro praktické vizionářství nezbytnými a pro mě bylo jejich rozpoznání velmi důležité při rozhodování, zda s kandidátem začít pracovat. Následovala intenzivní půlroční příprava – návštěvy, rozhovory, vypracování profilu, což je samo o sobě umění.   

Vzpomeneš si na konkrétní jména, kdo byli navrhovaní kandidáti a jejich porota – posuzující panel?

Z panelistů v centrální porotě si vzpomínám na  Sushmita Gosh, Maneto, David Bonbright, Bill Carter, Susan Stevenson, Diana Wells i sám William Drayton.

Z domácích si pak pamatuji na Zuzanu Havrdovou, Martina Hejnýého, Jarmilu Peškovou, Michala Pospíšila, Helenu Třeštíkovou, Tomáše Škrdlanta, Marii Němcovou, Timea Vida, Milana Chába, Petru Vitoušovou, Karla Kopřivu, Tomáše Pojara, Rostislava Trávníčka a Tomáše Feřteka.

Jak vznikala a žila komunita Ashoky?

Hodně pomohla intenzivní komunikace s první skupinou zvolených Fellows. Zvláště s Milanem Chábem jsme hodně mluvili o tom, v čem vlastně spočívá inovace v naší zemi a v naší době. Na podzim 1996 vznikla myšlenka vzájemných návštěv a exkurzí u jednotlivých Ashoka Fellows. První byla výprava do Horní Poustevny, což bylo pro všechny účastníky klíčovým zážitkem, protože měli možnost podívat se na svou práci prizmatem zkušenosti jiného příběhu s podobnými energetickými parametry a hovořit o tom. Posléze se každý ze zúčastněných ujal hostitele u sebe. Vzpomínám si, že první téma k debatě, které nastolil Milan, bylo „vědomé vzdání se moci“. Další nezapomenutelnou exkurzí byla návštěva ve Valašských Kloboukách u Mirka Janíka. Organicky vznikla potřeba setkávání a debat už proto, že tento formát byl pro všechny dotčené výjimečnou „rekreací“, inspirací, dobitím energie a společným objevováním dosud nepoložených otázek. V debatách se nám dohromady vlastně poprvé podařilo mapovat i strukturální problémy v kontextu rozvoje občanské společnosti. Zároveň se mnohým z nás začala teprve zpětně vyjevovat podstata toho, čím je skutečně novátorský přístup a co vše je třeba brát v potaz, pokud se mluví o aktivně prožívané dynamice společenských změn.  Takto postupně vznikla nová koncepce vzájemných setkávání – vždy na dané téma, zvolené na základě společné debaty. Jedním z příkladů může být Péče o know-how a jeho předání – setkání, které se odehrálo na Letohrádku Vendula a hostujícím lektore byl polský expert, Ashoka Fellow, Krysztof Stanowski.

Autor: Terezie Hradílková

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru

Odesláním tohoto formuláře souhlasím se zpracováním svých osobních údajů mimo Evropský hospodářský prostor v souladu se zásadami Ashoky (Privacy Policy)